nikol
Měla jsem v ruce kameru a natáčela svého současného milence, jak spí. Spal jako andílek. Byl to první kluk, který v noci nechrápal. Byl strašně nádherný. Najednou se usmál. Věděl, že se na něj dívám.
To byla má funkce. Musel jsem dělat naprosto příšerné věci, ale bylo mi to nařízeno. Pokusy. Pokusy na lidech! Něco tak příšerného. Kdyby má matka věděla u čeho asistuji, nejspíš by se mě zřekla. Měl jsem strach, že se to někdo z rodiny dozví, ale potřeboval jsem peníze, a tady mi platili opravdu dobře.
Mám snad nějakou jinou možnost? Ptala jsem se. Nůž v mé ruce byl lehoučký jako pírko. Stačilo přiložit na zápěstí. Představovala jsem si to už nejméně tisíckrát. Bude to bolet? Bojím se? Ne! Nebojím se. Opravdu to chci. Nůž jsem chytla pevněji a řízla jsem...
Bylo to kolo. Co s ním mám dělat? Nebylo to to kolo, které si myslíte, že to bylo, ale bylo to úplně jiné kolo. Ne to kolo, na kterém sedíte, ale jen jedno kolo. Prostě kolo. Obruč! Přemýšlel jsem co s tím. Točit s ním kolem břicha? To je pro holky!
Držela jsem dveře. Cítila jsem jejich tíhu. Opět vypadli z pantu a zrovna se to stalo mě. Dveře byly dvakrát větší a dvakrát těžší než já.
"Pomoc!" volala jsem. Bála jsem se, že mě ty dveře zabijí. Už už jsem je začínala pouštět, ale najednou jsem ucítila, jak se dveře zvedají a někdo je bere do rukou. Viděla jsem jen prsty, které držely dveře, ale osoba za nimi byla schovaná.
Běžely jsme. Před námi se objevily ploty. Nemohli jsme utíkat dál. Měli jsme strach. Vašek se najednou rozběhl a vyšplhal se přes plot. Tohle jsem zvládl taky, horší byl ten plot za tím. Ani to nebyl plot, ale vysoká holá zeď. Nedalo se nikde zachytit.
Rozechvěle ji držela v rukou. Byla to vzácná kniha. Našli se jen tři výtisky a ona držela jeden v ruce. Na rukou měla samozřejmě rukavice, aby na knize nezanechala svoje otisky. Opravdu z té knihy byla nadšená. Položila ji na stolek vedle sebe.
Dívala jsem se na ranvej. Nemohla jsem se dočkat, když konečně přistane letadlo. Čas příletu byl kolem jedné hodiny. Na obloze se konečně objevilo letadlo. Nadskočila jsem radostí a pak jsem si uvědomila, že se na mě musí všichni v hale dívat a tak jsem zrudla. Nemohla jsem sice vědět, že je to zrovna jeho letadlo, ale doufala jsem.
Konečně se chvíli usnul a já doufala, že mohu konečně uprchnout. Trochu jsem se však té svobody bála. Přeci jen jsem byla uvězně opravdu dlouho. Náhle se však prudce zvedl. Nespal už několik dní. Nemohla jsem uvěřit, jak to dokáže. Vždyť musel být už šíleně unavený! Vstal z postele a šel až ke mě. Bála jsem se. Už jsem ani nekřičela, protože mi bylo jasné, že mi to v ničem nepomůže. Chytil mě za ruku a začal mi kontrolovat pouta. Byla jsem pevně uvězněna v želízkách. Nakonec odešel zpátky do postele a viděla jsem, jak zapíjí vodou nějakou pilulku. Nejspíš už nemohl bez spánku být a tak si vzal prášek na spaní. Určitě jsem měla pravdu, protože za pár minut jsem slyšela klidné chrápání. Bála jsem se, že to na mě jen zkouší, a tak jsem ještě chvíli čekala, ale vypadalo to, že se už opravdu oddal spánku. Vytáhla jsem si sponku, kterou jsem měla schovanou ve vlasech a začala jsem pomalu a potichu otvírat pouta. Nakonec to cvaklo a já byla vysvobozena. Vydala jsem se potichu k otevřenému oknu. Po očku jsem sledovala, jestli stále spí, ale už jsem se ani nebála. Rychle jsem vyskočila z okna. Bylo to první patro, takže docela výška, ale věděla jsem, že pokud neuteču, tak zemřu. Konečně jsem byla na svobodě. Rozběhla jsem se a utíkala jsem a utíkala, dokud mi síly stačily.